Cesta, která odbočuje z nábřeží do vnitrozemí vede ke starému lomu, který odkrývá produkty silně explozivní iniciální aktivity fáze Vancori. Odspoda nahoru jsou zde vidět lapilové tufy, lávový proud (oranžový), opět lapilový tuf, a celá sekvence je ukončena vrstvou produktů pyroklastického proudu (žlutý). Ve vrstvách lapilového tufu je dobře pozorovatelná deformace vrstev jemnozrnných částic po dopadu velkých sopečných bomb. To dokazuje, že sediment vznikl napadáním úlomků hornin ze vzduchu.

Další uloženiny vulkánu Vancori jsou přístupné po další pravé odbočce do vnitrozemí za posledním domem. Jedná se opět o sedimenty pyroklastického proudu. Při detailním pohledu jsou rozlišitelné tenké jemnozrnné polohy sopečného popela a silnější polohy bohaté hrubšími úlomky hornin. Jejich přítomnost napovídá, že se bývalý kráter nacházel nedaleko. Se vzrůstající vzdáleností od zdroje totiž v sedimentu roste obsah nejjemnější frakce.

Lávová jeskyně, nazývaná Grotta di Eolo, se nachází na pobřeží na západním okraji městečka. Přístupná je po nejnižší silnici, po odbočce na "Citta del Sole". Je to vlastně pozůstatek tunelu, kterým protékala rozžhavená láva.

Nalevo za jeskyňkou Grotta di Eolo je vidět profil stuhlým čelem lávového proudu. Jeho jádro tvoří masivní hornina, zatímco na povrchu je struskovitá načechraná kůra.Vnitřek již byl příliš ochlazený, celý proud proto utuhl a nevytvořil jeskyni.

Pěšinka, odbočující v páté sepentýně doleva z cesty k "Osservatorio di Labronzo", končí po asi 50 m u úzké a hluboké průrvy, která se táhne směrem po svahu vzhůru. Je to trhlina, která před cca 10 000 lety přeťala úbočí vulkánu Neostromboli. Na povrch se tehdy začal valit gejzír žhavé lávy, kterou dnes vidíme v okolí jako červenavou strusku.

Cesta, která pokračuje od "Osservatorio di Labronzo" po vrstevnici k západu, vede kolem zelené budky až na skály Neostromboli s výhledem na spodní část svahu Sciara del Fuoco. Na bližším konci je dobře vidět deltovité vyústění lávového proudu z roku 1985 do moře.

Napravo od cesty ke kráterům, ze serpentýn ve výšce asi 300 m.n.m. je směrem ke Sciara del Fuoco vidět nasedání hornin vulkanického komplexu Neostromboli na Vancori. Viditelná je "úhlová diskordance" mezi lávami obou komplexů, způsobená odlišným zdrojem obou proudů.

Dále nahoru míjí cesta místa, kde lávu pocházející z Neostromboli, po tisíce let nezakrytou, přikryl až déšť velkých kusů černé strusky vyvržených během erupce roku 1930.

Ve výšce 650 m.n.m. jsou vidět lávové proudy, které se vylily bezprostředně po vzniku Sciara del Fuoco (žluté). Dnes tvoří společně s horninami fáze Neostromboli (růžové) útes vysící vysoko nad povrchem Sciary. To je dokladem skutečnosti, že ke kolapsům Sciary docházelo v minulosti opakovaně.

Z plošinky s pozorovacími ohrádkami se otevírá výborný výhled na oblast kráterů. Mimo jiné jsou viditelná žlutavá skaliska, barevně kontrastující s černým okolním popelem. Jsou to horniny fáze Neostromboli, chemicky přeměněné účinkem sopečných plynů.

O něco výše se naskýtá příležitost spatřit v kontaktu produkty hned tří vulkanických fází. Nejstarší jsou horniny komplexu Vancori (žluté), jehož vrchol se zhroutil před asi 13 000 lety. Růžovou barvou jsou vyznačeny produkty Neostromboli, které později vyplnily vzniklý prostor. Navrchu leží popel a úlomky, které produkuje dnešní kužel (zeleně).

Z vrcholové plošinky Pizzo Sopra la Fossa je možno pozorovat současný kráter sopky. Morfologie kráteru jeho velikost se průběžně mění díky neustále vyvrhovanému popelu a strusce. Většinou je ale možno rozlišit tři vnitřní kužely, z nichž se stále valí pára, a které v nepravidelných intervalech vyvrhují fontány žhavé lávy a popela.

Z konce vyhlídky Pizzo Sopra la Fossa se při pohledu zpět otevírá pohled na její vnitřní stavbu. Kdysi byla součástí vrcholového kužele. Ten byl navršen během série velmi silných strombolských erupcí ze sopečného popela, lapillů a velkých lávových bloků. Z tohoto kužele zůstalajen část po následném kolapsu, při kterém vznikla Sciara del Fuoco.

Na opačné straně je znatelný velký amfiteátr, který vznikl při kolapsu komplexu Vancori.

Při sestupu jihovýchodním svahem Rina Grande, jehož povrch tvoří převážně popel, lapilli a bomby, je vidět skalní val, pozůstatek po kolapsu vulkánu Vancori. Láva, tekoucí od Pizzo Sopra la Fossa, měla díky své tekutosti a prudkému svahu dostatečnou energii na to, aby "vytekla" do protisvahu na povrch tohoto bradla.

Nedaleko odbočuje od sestupové cesty stezka ke kótě I Vancori, která je nejvyšším bodem celého ostrova, a která dala jméno jedné z erupčních fází sopky. Krátce před vrcholem prochází cesta akumulací bloků, strusky a bomb. Ty byly pravděpodobně vyvrženy během prudké exploze, která předznamenávala zhroucení kužele Vancori.

Sestupová cesta dále pokračuje k Semaforo San Vincenzo. Před závěrečným sestupem skrz rákosový porost je možno pokračovat po vrstevnici několik desítek metrů k akumulaci intenzivně spečené strusky a lávy. Jedná se o produkty vyvržené z eruptivní pukliny, která se otevřela v severovýchodním úbočí Neostromboli. Lávové proudy tehdy stékaly až na mořské pobřeží. Tam jsou také, východně od Ficogrande, dodnes zřetelné.

Ze svahů nad městečkem je krásný výhled na ostrůvek Strombolicchio, ležící necelé dva kilometry na sever od Stromboli. Je to zbytek sopečného ostrova, podstatně staršího než je dnešní Stromboli, který téměř celý podlehl erozivní činnosti moře. Ostrůvek protínají četná žilná tělesa.

U cesty za osadou Ginostra směrem na sever je pěkný příklad provazové lávy. Vyprodukoval ho Timpone del Fuoco, vyvýšenina dosahující 147 m.n.m., která kdysi vznikla jako parazitický kužel vulkánu Neostromboli.

Z Punta dei Corvi se otevírá výhled na svahy Sciara del Fuoco z jihozápadní strany. Nápadná je skála podobná mohutné zdi v popředí. Jedná se o žílu, jejíž měkčí okolní horniny podlehly erozi a byly odneseny, zatímco odolné těleso masivní horniny zůstalo obnažené.